Dobrá Kobra

Rea pozorovala duhové skvrny mihotající se na zdi ložnice a hladila hebké psí bříško. Křišťál zavěšený v okně do zahrady pro dnešek skončil s promítáním. Chladnou chodbou proletělo dvojité dobrou noc. Bezinka ji usnula pod rukou, zeď posmutněla.

Spousta zdí ani nic jiného nezná, než bezbarvou prázdnoutu a tíhu plných polic. Rozmazlování barevnými světýlky je zbytečné. Mohlo by jí stačit, že ještě stojí a plní svou funkci. Některé zdi jsou na tom daleko hůř. Jedné takové,, která dlouho dobře sloužila, nedávno vyhořelo vedení. Dlouhé vedení. Prý se to bude muset celé pracně rozkopat a opravit. Nějakou dobu to potrvá a nebude to zadarmo.

Rea přemýšlela o své vlastní tmě. Zdála se jí moc velká. Taková tma XXL. Nejlepší bude to zaspat, když už ne zajíst, pomyslela si otráveně.

Přesně v tu chvíli v té její XXL tmě zvedla hlavu Kobra. Dala o sobě vědět jasně a rázně. JSEM TADY. Rea mohla už je vzít na vědomí, že jí ta Kobra dá pokoj. Teprve až tu vypálenou prázdnotu a tíha odkryje, opraví a rozsvítí. “Nic menšího pro mě nechceš?” jen tak namítla Rea, aby se neřeklo. “To jsi teda dobrá. Dobrá Kobra.”